Tato as-told-to esej vychází z rozhovoru s bývalým zaměstnancem obchodu s potravinami, který během pandemie odešel z práce. Rozhovor byl upraven kvůli délce a srozumitelnosti.
Během pandemie jsem pracoval na plný úvazek jako vedoucí týmu v národním řetězci obchodů s potravinami. V počátečních fázích pandemie jsem byl pod velkým tlakem, ale zároveň jsem se cítil naplněný. Byl jsem hrdý na to, že jsem mohl instruovat svůj tým a starat se o lidi, se kterými jsem pracoval. Usilovně jsem se snažil přinášet radost zákazníkům, kteří navštěvovali náš obchod v tak nejisté a nebezpečné době. Cítil jsem, že v práci, kterou jsem dělal, lze najít skutečnou hodnotu.
Ale stejně jako mnoho dalších lidí, kteří v době velké rezignace přehodnotili svůj pracovní život, jsem i já musel opustit práci, na které mi záleželo, protože si mě nevážili.
Když se covid-19 objevil poprvé, cítil jsem se zákazníky velmi oceňován. Koneckonců jsem byl nepostradatelný pracovník. Ale pak se konverzace změnila a lidé začali být zase sobečtí.
Najednou jsem místo nezbytného pracovníka byl pracovníkem s nízkou kvalifikací. Také jsem se cítil přepracovaný a nedoceněný. Kromě zaměstnání na plný úvazek jsem byl i studentem na plný úvazek a nezbýval mi žádný volný čas. Nemohl jsem se ani nechat ostříhat nebo si naplánovat návštěvu lékaře, protože jsem byl zaneprázdněný.
Mám pocit, že jsem strávil spoustu času zalezlý v obchodě s potravinami, který se o mě vůbec nezajímal.
Nepomohlo mi ani to, že když jsem měl dvouleté hodnocení, zjistil jsem, že jsem od nástupu do práce dostával o 40 korun na hodinu méně. Bylo to šokující. Tři měsíce jsem se snažil vyřešit situaci s vedením a personálním oddělením, ale zůstalo jen u planých slibů.
Nakonec jsem v listopadu podal výpověď a svůj případ jsem předal ministerstvu práce, kde v současné době probíhá. Odhaduje se, že mi obchod dluží 100 000 korun za nevyplacenou mzdu.
Odejít z práce bylo děsivé. I když jsem si myslel, že existují lepší příležitosti, cítil jsem se ve svém zaměstnání bezpečně. Požádal jsem o radu lidi, kterým jsem důvěřoval: Mám se rozhodnout a zkusit si najít něco nového?
Bylo to děsivé, ale po práci v obchodě s potravinami během pandemie jsem věděl, jakou mám cenu, a věděl jsem, že jsem nedoceněný a podhodnocený. Také jsem věděl, že mám schopnosti, které mohu uplatnit jinde za vyšší plat.
Teď pracuji na univerzitní pokladně a vydělávám o 70 korun na hodinu víc než v obchodě s potravinami. Dokonce si můžu ve volném čase dělat domácí úkoly. Je to zvláštní, protože když se ohlédnu zpět, říkám si, proč jsem se té práce tak dlouho držel, když je teď tolik možností pro zaměstnance.
Je děsivé opustit bezpečnou práci, i když se s vámi nezachází dobře, a já měl pocit, že práce v obchodě s potravinami je to jediné, co mohu dělat. Bylo to tak zlé, že mi spolupracovníci o přestávkách vzlykali, a přesto nás tolik zůstalo. Jsem opravdu rád, že už tam nejsem.
I když se stále snažím získat zpět výplatu, která mi právem náleží, jsem teď v nové práci mnohem šťastnější. Jako začínající scénárista píšu scénář založený na tom, čím jsem si prošel.
Nutí mě to přemýšlet: v dějinách studujeme revoluce, protesty a protestní akce a snadno si myslíme, že nám tyto okamžiky zajistily všechna práva, která kdy budeme potřebovat. Ale není to pravda. Stále jsou věci, které potřebujeme, a musíme za ně bojovat teď.
Doufám, že ostatní lidé uvidí, jak jsou cenní, a doufám, že se nebudou muset smířit se situací, kdy se s nimi v práci zachází špatně nebo jsou nedocenění.
Navíc je v životě víc než jen práce. Nejsme předurčeni k tomu, abychom neustále jen pracovali a nevěnovali čas skutečnému životu, vztahům a tomu, co nás baví.
Znám svou hodnotu a vím, co od svého života chci. Doufám, že to pro sebe najdou i ostatní lidé.
Zdroje: businessinsider.com, Unsplash.com