Když si Grace (24) vykloubila v práci rameno, nezavolala si záchranku ani nešla do nemocnice. Místo toho tiše odešla do koupelny, aby vrátila kloub na své místo, než se vrátila ke svému stolu.
Pro Grace, žijící ve Velké Británii, která má Eshlerův Danlosův syndrom, stav, který způsobuje, že trpí extrémní bolestí kloubů, chronickou únavou, nestabilitou kloubů a častými dislokacemi - to byl běžný jev. Často měla tak velké bolesti, že nebylo neobvyklé, že před tím, než se vrátila ke svému stolu, se schovala na záchodě a rozplakala se. Když se vrátila ke stolu, dělala jakoby se nic nestalo.
"Pracuji jako spisovatelka a často zastírám, že mám extrémní bolest, protože se bojím, že ve své pozici budu vypadat slabá nebo neschopná", vysvětluje Grace, jejíž příjmení je utajeno, aby uchránila obavy z možného prozrazení jejího handicapu ."Přišlo mi trapné vysvětlovat svůj stav kolegům. Myslela jsem si, že je jednodušší to skrýt."
Odhaduje se, že ve Spojeném království je zaměstnáno 4,4 milionů zdravotně postižených lidí - osob s fyzickým nebo mentálním postižením se zásadním nebo dlouhodobým dopadem na jejich schopnost vykonávat běžné denní aktivity. Je jen několik málo dat o tom, kolik lidí jako Grace, zamaskovává své handicapy. Odborníci se však domnívají, že stigma obklopující mnoho postižení a dlouhodobých nemocí znamená, že není neobvyklé, že jednotlivci o svém stavu před svým zaměstnavatelem a kolegy mlčí.
„Jednoduchým důvodem, proč zdravotně postižení lidé o svém postižení neinformují, je to, že se často bojíme,“ říká Cat Mitchell, lektorka z University v Derby ve Spojeném království, jejíž výzkum se zaměřuje na překážky, kterým čelí zdravotně postižení zaměstnanci a uchazeči o zaměstnání. "Bojíme se, že s námi bude zacházeno jinak, dostaneme méně příležitostí v práci a že to ovlivní naše šance na postup, nebo to dokonce povede k tomu, že budeme propuštěni."
Mitchell ve svém výzkumu zjistila, že čtvrtina dotázaných skrývala své postižení před personálním oddělením a že pouze 36 % mluvilo se svými zaměstnavateli a kolegy o svém stavu otevřeně. Říká, že navzdory legislativě o rovnosti je pro zaměstnance i nadále obtížné prokázat, že svou roli zameškali nebo že byli vyřazeni z titulu povýšení v důsledku zdravotního postižení, což ve k tomu, že se mnozí místo toho obracejí k mlčenlivosti.
V mnoha ohledech se situace v posledních skoro 2 letech pro handicapované zaměstnance změnila . Lockdown dal příležitost i těm, kteří se svůj stav snaží udržet v tajnosti. , aby si mohli podle svých potřeb upravit svůj pracovní prostor beze strachu z odsouzení.
Přesto někteří argumentují, že pozitivní dopady práce z domova mohou být krátkodobé.
Důvod skrývat
Strach, který mnoho postižených jedinců pociťuje z odhalení svého stavu, není neopodstatněný. Výzkumy naznačují, že jeden ze tří lidí považuje lidi s postižením za méně produktivní než jejich protějšky bez postižení, což je přesvědčení, které se často projevuje na pracovišti.
Ve Spojeném království 17 % zdravotně postižených dospělých uvedlo, že byla v důsledku jejich postižení stažena pracovní nabídka, a 30 % uvedlo, že se domnívají, že je kvůli svému postižení neberou vážně jako kandidáta. Údaje z francouzské studie naznačují, že na pohovor byla pozvána méně než 2 % lidí, kteří ve svém životopise uvedli, že mají zdravotní postižení. A v USA nedávno vzrostla míra nezaměstnanosti osob se zdravotním postižením ze 7 % na 12,6 %.
„Je to zranitelný pocit, myslet si, že někdo bude soudit Vás a Vaši schopnost dělat práci nebo úkol na základě Vašeho zdraví nebo postižení,“ říká Rachael Mole, generální ředitelka SIC, neziskové organizace, která pomáhá postiženým a chronicky nemocným lidem najít dostupné a inkluzivní zaměstnavatele se . "Musíte se ospravedlňovat, máte pocit, že musíte udělat ještě víc, abyste napravili domnělou slabost, přehnaně vysvětlovat svůj zdravotní stav, abyste si vzali nemocenskou - to je vyčerpávající."
Lockdownová úleva
Potom co se několik měsíců snažila skrývat svůj handicap, nabídla pandemie Grace překvapující úlevu od jejího problému v kanceláři.
"Lockdown mi usnadnil skrýt můj stav, protože jsem si mohla dělat přestávky, když jsem měla bolesti,“ říká. „Mohla jsem užívat prášky proti bolesti po celý den a nemusela se bát, že v kanceláři budu moc roztažená. Také jsem nemusela vozit těžkou tašku a notebook ve veřejné dopravě, což moji bolest v minulosti ještě zhoršovalo"
Lockdown mi usnadnil skrývat můj stav,protože jsem si mohla dělat přestávky, když jsem měla bolesti -Grace
Mitchell věří, že Grace není jediná, komu lockdown pomohl zvládnout svůj skrývaný handicap. Mitchell říká, že rozšířený posun do světa práce na dálku normalizoval způsoby práce, které by mohly být přínosem pro zdravotně postižené nebo chronicky nemocné zaměstnance v nadcházejících letech, pokud společnosti zachovají nová flexibilní opatření.
„Před pandemií se mnoho zdravotně postižených lidí (včetně mě) snažilo získat povolení na dny práce z domova,“ říká. „Dokonce i když jsme je měli, kolegové je často považovali za dny volna nebo nevěřili, že pracujeme dostatečně tvrdě, když jsme mimo kancelář. Celkově lze hodně získat lepší kontrolou nad naším pracovním prostředím a pandemie nám ukázala, že to nejde na úkor produktivity.“
Pro mnoho jednotlivců přechod na práci na dálku změnil život. Bethan Vincent (30), z Yorku ve Spojeném království, strávila mnoho let bojem se zvládnutím endometriózy v kancelářském prostředí. Při práci v technologickém průmyslu se obávala, že její stav bude na pracovišti, kde dominují muži, nepochopen nebo považován za slabost, a tak se rozhodla své zdravotní problémy skrýt.
Poté, co během pandemie pracovala z domova, zcela změnila svou schopnost zvládat svůj stav, Bethan se rozhodla opustit své předchozí pracoviště a začít podnikat - dát si úplnou kontrolu nad prací na dálku natrvalo.
„Práce z domova byla naprostým darem z nebes,“ říká. „Nyní mohu sedět s termoforem celý den, pokud je to potřeba. Stále pracuji celý pracovní týden, ale pokud si potřebuji vzít ráno hodinu volna na odpočinek, mohu to udělat. Mohu zcela řídit svůj rozvrh, abych měla jistotu, že jsem v případě potřeby na místech odpovídajícím hygienickým zařízením.“
Bethan se snaží najmout zaměstnance sama, doufá, že vytvoří prostředí, kde bude otevřená ohledně své endometriózy způsobem, který ve své předchozí pozici nemohla. Chce, aby její zaměstnanci cítili stejnou svobodu a mohli požádat o jakékoli úpravy, které by mohli potřebovat. Odborníci se domnívají, že podobné přístupy se během pandemie staly mnohem běžnějšími, protože práce na dálku otevřela nové cesty pro diskusi o dostupnosti.
„Konverzace o handicapech, duševním zdraví a přístupu k podpoře se během Covidu rozhodně posunula,“ říká Mole, která uvádí, že společnosti přehodnocují, jak podporují zaměstnance s řadou potřeb. „Otázka ‚co potřebujete, abyste mohli vykonávat svou práci z domova,"otevřela rozhovor pro handicapované a chronicky nemocné lidi, aby požádali o adaptivní židle a stoly a flexibilní pracovní dobu, které nebyly v nabídce před pandemií.“
Pozůstatek pandemické minulosti?
Vzhledem k tomu, že se v mnoha zemích nyní vracejí restrikce na základě pandemie, někteří zdravotně postižení zaměstnanci se obávají, že podmínky, které jim umožňovaly pohodlnější práci, by se brzy mohly stát pozůstatkem pandemické minulosti.
Někteří handicapovaní zaměstnanci se obávají,že podmínky,které jim umožnovaly pohodlnější práci, by se brzy mohly stát pozůstatkem pandemické minulosti
Společnost Grace nyní požádala, aby se vrátila do kanceláře na tři dny v týdnu, návrat k dojíždění zhoršil její bolesti ramen. Potýkala se s omezením svých léků proti bolesti ve snaze být více přítomná mezi kolegy a zjišťuje, že je stále obtížnější zvládat příznaky Ehlersova Danlosova syndromu. "Nemohu předvídat, kdy se u mě objeví bolest," říká. "Raději bych pracovala z domova a zvládala svůj stav podle vlastních podmínek, než abych musela chodit domů nemocná z práce."
Pro zaměstnance, jako je Grace, pandemie nabídla vizi, která nabízí drobné úpravy jejich způsobů práce. Výzvou nyní je, jak – a zda – je zaměstnavatelé zavedou v budoucnu – nebo zda se vrátí zpět do méně dostupné minulosti.
Pro ty, kteří stále skrývají zdravotní postižení, Mitchell tvrdí, že by břemeno nemělo být na těch, kteří se zabývají každodenním handicapem, aby se ozvali. Místo toho by se zaměstnavatelé měli zaměřit na vytváření prostředí, ve kterém jsou lidé se zdravotním postižením vítáni a v budoucnu by se mohli cítit pohodlně. Věří také, že společnosti, které se posunou směrem k inkluzivitě a podpoře, nepřinesou užitek pouze těm, kteří se potýkají se skrytým postižením, ale mohou také způsobit revoluci ve způsobu, jakým chápeme práci a co to znamená být přítomným a produktivním zaměstnancem.
„Ačkoli se flexibilní práce stala často používanou frází v pandemických diskusích o pracovních postupech, ironicky není tak flexibilní,“ říká. „Spíše než jen zavádět omezenou pružnou pracovní dobu a pár dní pracovat z domova, je čas úplně přepracovat náš přístup k práci. Nejsme roboti, kteří mohou být trvale produktivní v rutinách devět hodin, pět dní v týdnu. Navrhování našich pracovních vzorů způsobem, který nejlépe vyhovuje postiženým jedincům, ve skutečnosti povede ke zlepšení pro každého.“
Zdroje: www.bbc.com, www.freepik.com